koalix

Antagonismus

2011-12-28T02:22:00.001+01:00

V hlavách lidí existuje antagonismus nad jiné velký, který je ale dán jen vnitřní podobností obou rozporů.

Nevěříte?

Chleba s máslem

2011-11-10T22:54:00.000+01:00

Ačkoliv je to je již nějaký pátek, pamatuji si, jak pro mne býval svého času nejoblíbenějším jídlem chleba s máslem. Pěkně osolený. Vidět dnes tohle odbornice na výživu (ať máme trochu toho rovného přístupu), rvala by si rodidla (ať jsme genderově nekorektní), zavolala sociálku a Greenpeace. Tenkrát se to ale tak nebralo.

Zcela nemoderní chleba s máslem

Potom přišla doba, kdy máslo nahradily graficky zvládnuté krabičky margarínu, jehož největší výhodou bylo, alespoň podle marketingových sedmilhářů to, že se dal hned roztírat. Dnes by na to nikdo nenaletěl, a tak je plný vitamínů, kyselinek všeho druhu. Kdo ho jí, má IQ jako hejno delfínů. Přesvědčit lidi aby kupovali něco, co vlastně zase tak moc moc nechtějí - jak řekl Seneca - hlad naučil lidi mnohá umění. Naštěstí zase nastala doba, kdy se dá koupit úpně nemoderní máslo, které si člověk zase může namazat jen tak na chleba a chutná mu i bez poučení.

Vidíte, myslel jsem, že budu ve světě malých struktur mentorovat nad mezlidskými vztahy, úpadkem mravů, bídou sociálních sítí a on to vyhrál chleba s máslem. Koneckonců, není to tak trochu příznačné?

Na počátku nového mýtu?

2011-11-06T09:49:00.000+01:00

Přemysl Oráč

V Británii bude při nástupnictví na trůn nově uplatňována primogenitura (nástupnictví nejstaršího potomka) bez preference pohlaví. Tak pokrok se už dostavil i na západ od nás. Pominu-li Marii Terezii (císařovnou se stala ale pouze jako manželka Františka Lotrinského), Elišku Přemyslovnu - dceru Václava II. - dědičku českého království (Lucemburskové získali korunu sňatkem), nebo jinak málo známou Kunhutu - první legitimní dceru Přemysla Otakara II. -, jíž se týkalo privilegium Richarda Cornwallského o nástupu žen na český trůn, dostaneme se až k bájné Libuši. Tedy vlastně nic nového pod sluncem.

Zajímavější je však jiná věc. Libuše předala podle Kosmy vládu muži, protože předáci nebyli spokojeni s vládou ženy. Mýtus o oráči - cizinci, který pojme kněžku za manželku a přinese právo ovšem není výhradou českých dějin. Zda tato výměna moci kdysi dávno skutečně nastala a zda byly její důvody z příčin ryze praktických, souvisejích s přechodem k zemědělství, je těžko odpovědět. Ono je to vlastně jedno, protože za nějakých těch tisíc let - dějinnou vteřinu - by ty dnešní důvody už stejně nikdo nepochopil. Stojíme na počátku nového mýtu?

Melu, melu kávu

2011-11-06T08:19:00.000+01:00

Mlýnek (na bonbóny)

Není nad čerstvě umletou kávu. Ovšem ruční mlýnek není, slovy básníka, taková lecjaká věc. Úplně si pamatuju, jak jsem u prarodičů točil klikou velkého hranatého dřevěného mlýnku, veledůležitě občas vytáhl a zasunul šuplík a on tam někdy byl kupodivu i bonbón. Dnes by mně jako zodpovědného rodiče tohle podstrkávání sladkostí dítěti vadilo, ale to je život.

Čerstvá káva

Netrvalo to ani moc dlouho, nějakých třiatřicet let, když jsem se stal majitelem podobného ručního mlýnku, protože není nad čerstvě umletou kávu, to ví přece každý. Bonbónový šuplíček nemá, ale stejně to nezabránilo dítěti, aby se ho neujal a netočil s ním. Ono to točení klikou a škvrkání v mlýnku má prostě něco do sebe. Mlýnek totiž, to není taková lecjaká věc...

Virtuální život digitální fotografie

2011-10-30T22:26:00.000+01:00

Ráno po svatební noci

Při zálohování fotografií jsem narazil na adresář pojmenovaný všeříkajícím názvem '___', jehož obsahem nebylo nic jiného, než několik fotografií ze svatební cesty. Některé se nepodařily, jiné až moc a všechny trávily svůj nevirtuální život na jednom CD se zálohou z foťáku, protože tehdy před šesti(sty) lety nebyly ještě kapacity karet takové, aby člověk nemusel zálohovat. Dlužno podotknout, že jsem fotil, alespoň co se množství týče, v úplně jiných řádech.

Velký Dokeský rybník

Dvě jsem vzal, ořízl a vdechl jim tak nový život tady na blogu. Těm ostatním, které zřejmě nikdy neuvidíte (jeden nikdy neví) také - virtuální - někde tam uvnitř lidských myslí.

Elektroničtí revenanti

2011-10-17T23:20:00.000+02:00

Zajímavé zamyšlení mi poskytl jeden kamarád otázkou, zda si na sociální síti ponechat v přátelích někoho o kom vím, že umřel.

Lidská společnost disponuje řadou rituálů, s jejichž pomocí se vyrovnává se změnami. Jedním z nich je i pohřeb, a to co při něm probíhá, slouží k usnadnění jinak obtížného rozpletení dosavadních vazeb, přijetí nových rolí a převedení jedince do onoho světa. Neproběhne-li, vrací se mrtvý do světa živých.

Chybí nám elektronické hřbitovy...

Svět malých struktur

2011-10-09T23:01:00.000+02:00

Napadlo mne to cestou z deštivé dovolené v krásné krajině oblých kopečků jižních Čech protkané sítí městeček, nad jejichž domy se do okolní krajiny tyčí věže gotických kostelíků. Stále mi před očima zůstává malebný obraz Rychnova nad Malší (dříve Český Rychnov), který jsem si ale nevyfotil, protože takový fotoaparát ještě nikde nevyrobili.

To, co nedalo spát mojí mysli, by snad bylo možno s jistou opovážlivostí nazvat světem malých struktur, světem lidí, kteří po generace budovali něco z ničeho a jejichž práci prověřil čas.

Cílem mých úvah se však nestala sama historie, jakkoliv zajímavá, bylo by to l’art pour l’art – umění pro umění. Jejich smyslem se mělo stát pochopení dneška. Pochopení na základě minulých zkušeností. Ne nalezení pravdy, ale její nalézání.

Nejpraktičtější svatební dar

2011-10-09T13:08:00.002+02:00


Zátkopáčka

V pátek jsme měli výročí svatby. Šest let. Se mnou jako šest set. Dostali jsme tenkrát, mimo jiné, také zelený otvírák na pivo. On je tedy na lahve, ale kdo viděl naposledy v obchodě minerálku ve skleněné lahvi, ať mi pošle „koresponďák“, jestli ho někde uvidí. My jsme jej dostali ale opravdu na pivo, protože k němu patřily také dva kartony Budvaru.

Dnes už by člověk asi nic takového nedostal. Lidé vyrostli, a to co se jim zdálo jako vtipný nápad by jim dnes už přišlo asi nepřístojné. Škoda. Naštěstí si život vyšlapává jiné cestičky. Kolegyně dostala k narozeninám flašku zelené a karton startek. Proč ne, koneckonců lepší než další svícínek.

Točník

2011-09-21T23:22:00.001+02:00

Točník - čelo královského paláce

Naposledy jsem se tu, především v souvislosti s Krakovcem, zmiňoval o tzv. hradech doby Václava IV. K nejvýznamnějším z nich pak bezesporu patří Točník ležící na tepně spojující Prahu s Norimberkem v polovině cesty mezi Prahou a Plzní.

Za staveniště hradu byla vhodně zvolena dominantní, jinak ovšem v podstatě klasicky ostrožnovitá poloha, na příkrém hřbetu v místech, kde zužující skalnatý hřbet začíná klesat strmě dolů směrem k Žebráku. Největší kontroverzi Točníku představuje jednoznačně palác horního hradu. Ten totiž zaujímá zdánlivě nelogicky místo v nejvíce ohrožené části – v čele. Trojtraktová stavba s vyklenutou mohutnou čelní stěnou však spojuje oba požadavky, jak kvalitu bydlení, tak i obrannou funkci.

Interiér velkého paláce

Vlastně celý hrad se snaží plnit protichůdné nároky – intimní sídlo panovníka (horní hrad) a státní reprezentaci (velký palác v dolní části). Na Točníku se tak setkávají nejstarší prvky např. v podobě paláce jako hlavní stavba v čele (použit např. na Vítkově Hrádku, tzv. „Festes Haus“) s těmi nejprogresivnějšími (jeho využití coby štítové zdi, vstupní koridor se zalomenou cestou jako předchůdce barbakánu či zemní opevnění čela).

Žebrák - Točník

2011-09-18T13:16:00.000+02:00

Žebrák - Točník (od jihozápadu)

Tato fotografie byla pořízena krátce po poledni 28.10.2006, někde na silnici z Žebráku na Líšnou cestou na Řebřík. Mimochodem, tenkrát byl skutečně nádherný podzimní den. O tom, že se na známou hradní dvojici někdy vydáme tenkrát nikdo nepochyboval, nikdo ale také netušil, že za tu dobu uběhne dalších pět let.

Mimochodem žijete-li v iluzi, že oba důležité hrady při cestě spojující Prahu s Norimberkem stojí kousek za Prahou, vězte, že je odtamtud blíž do Plzně.

Hrady doby Václava IV.

2011-09-10T23:32:00.002+02:00

Krakovec - čelo z příkopu

Zatímco doba vlády Karla IV. je u nás v současné kastelologii spojována hlavně s takzvanou dvoupalácovou dispozicí (např. Kašperk), hrady vzniklé za jeho syna jsou nazývány vlastně proti duchu typologie jako hrady doby Václava IV. Správně by se asi měli jmenovat „špatné hrady“, protože v hlavách kastelologů neodpovídaly požadavkům, které na hrad kladla doba před nimi i po nich.

Krakovec - západní strana

Tím prohřeškem se stalo upozaďování obranné funkce na úkor obytné, v letech, kdy to vlastně nikoho ani moc netrápilo. Typickou ukázkou takového „špatného hradu“ je Krakovec stojící na ostrohu nad soutokem Krakovského a Šípského potoka. Být postaven o sto let dříve, nikdo by se nad jeho polohou nepozastavoval. Kdyby si stavitel odpustil i ta velká okna v přízemí vnější fasády, ač to neznamená, že by náhodně kolemjdoucí koukal do talíře (z vnějšku začíná přízemí až několik metrů nad zemí), měli bychom tu po Říčanech a Vízmburku další z hlediska středoevrospké hradní architektury zcela výjimečnou stavbu. O (ne)hradu Myšenec raději nemluvě.

Dobrou(k) chuť

2011-09-05T22:12:00.001+02:00

To nás zase čeká skvělá budoucnost. Podle expertů spočívá budoucnost lidstva v pojídání kobylek, cvrčků a larev, které si budeme už za pár let běžně nakupovat v supermarketu. Otázka, zda budou supermarkety ještě existovat, je na rozdíl od ekonomů očividně netrápí.

Zdroj: Novinky

Kosení

2011-09-04T23:29:00.001+02:00

Už podle příjmení by se mohlo zdát, že bych ke kose neměl mít daleko, ovšem dlouhá léta byl spíše opak pravdou, neboť všechny moje snahy v dětství „jít sekat“ bývaly dědou pravidelně uváděny na pravou míru – „prutem do slepičáku.“ Potom přišel věk sekaček a zdálo se, že kose odzvonilo.

Život však chodí různými cestičkami, a tak jsem jednoho dne proti tepu doby vyštrachal z kůlničky kosu, jejíž naštípnuté kosiště brzy nevydrželo můj elán a neumětelství. O zakotvení kosy s postavou Smrti v kultuře svědčí nejen četná vyobrazení, ale i pohledy kolemjdoucích, když jsem si na kole vezl nové kosiště. Kosa je nástroj budící respekt a vy budete po pár posečených metrech závidět Smrtce, že ji může tahat všude s sebou (jak ostatně poznamenala autorka tohoto blogu).

Správné seřízení kosy, ostatně stejně jako sečení, není samo o sobě žádnou vědou, pokud je splněna podmínka, že to člověk umí. To nebyl můj případ, a proto nastala ta bolestnější varianta založená na předpokladu, že nástroj sám o sobě je časem dokonale uzpůsoben svému účelu, takže pokud člověk dělá něco špatně a bolí ho z toho záda, je to jenom jeho chyba. Naštěstí jsem dostal od táty jak pár rad, tak dobře naklepanou kosu, což je více než polovina úspěchu, protože bez ní neuseknete ani ň. Teď se při sekání sice stále ještě hrbím jako na houbách, ale ráno už to není jako vstávat z hrobu – žádný učený z nebe nespadl.

Tichá

2011-08-08T23:50:00.000+02:00


Tichá - věž od severozápadu

Za Dolním Dvořištěm jsme cestou na Louzek uviděli ukazatel na Tichou. V několika dalších okamžicích nastalo rychlé uvažování. Úvodem je třeba říci asi tolik: na území Čech, Moravy a toho malého smrkance co zbyl ze Slezska je odhadem kolem tisícovky hradů, tvrzí asi tři a půl. Když jsme za osm let stačili navštívit „jenom“ kolem čtvrtiny hradů, není to při pohledu do občanky vůči tvrzím projev přezíravosti, nýbrž racionality, pokud lze cestování po hradech označit za racionální. Pokud se ale někdo namáhal s cedulí, nebude to jen tak tvrz. Nebyla.

Tichá - severní část areálu

Ačkoliv se v písemných pramenech objevuje Tichá až v druhé polovině 14. století, pečlivé vyzdění věže s širokými zdmi narušenými jen úzkými štěrbinovými okénky a stejně masivní obvodová zeď nepravidelného půdorysu. Vzpomněl jsem si na Landštejn, na Pomezí (Markl). Jen tak volně. Když ona ta Vitoraz (Weitra) nebo Světlá (Zwettl) už nejsou zase tak nekonečně daleko, a tak bych dal svůj koalí kožich (Sam Hawkins skalp), kdyby její počátky neležely alespoň o sto let dříve. Uvidíme. V červenci tu totiž proběhl archeologický výzkum.

Privatizace na přelomu 12. a 13. století

2011-08-02T23:23:00.000+02:00

Před pár dny proběhla zpráva o tom, že jedna developerská společnost zablokovala průchod parkem natruc za to, že jej od ní magistrát nechtěl odkoupit zpět. Nebyli bychom v Čechách, kdyby se za tím nedal tušit záměr koupit levné pozemky pro zeleň a následně je změnou plánu překlopit na stavební parcely. Pro nás však není důležité ani tak proč se stroj zastavil, jako spíše otázka, jestli je to něco nového pod sluncem.

Zaniklá ves Stusyně - románský
kostel sv. Martina

Nepochybně nejznámějším z posledních Přemyslovců je král železný a zlatý - Přemysl Otakara II., o němž se učí, že zakládal města, ale taky, jak mu mnozí nemohou dodnes zapomenout, že zval Němce do Čech. Začal s tím sice už jeho otec, ale toho si dějepisci kdoví proč zase až tolik neoblíbili, takže zůstal trochu ve stínu obou známějších Přemyslů – svého otce a syna. Co se naopak běžně neučí, není to koneckonců ani kdovíjak zábavné, je, že právě za Přemysla Otakara II. skončila definitivně hradská správa.

Vysoký Újezd - románský kostel
u sídla velmože

Nebyla to žádná tragédie, náhradu center už Přemyslovci jednou úspěšně provedli a nyní se jen knížecí hrady měnily v královská města, otázkou však zůstává, co se dělo zhruba na přelomu 12. a 13. století se vší tou zeměpanskou půdou. Část z ní už drželi svobodní sedláci, část bývalí „družiníci“ – šlechta, něco tak král porozdával za služby (nic jiného v podstatě ani neměl), někde hospodařily kláštery, něco mu i zůstalo, ale stejně jako dnes část zřejmě „tak nějak“ přešla na nové vlastníky. No a stejně jako stát dnes, tak ani král tehdy neměl zdaleka páky na všechno (např. první katastry začaly vznikat až v polovině 17. století). Takže vlastně nic nového pod sluncem.

Na Vítkově Hrádku

2011-07-31T21:50:00.000+02:00

Podobně jako Kašperk jsem si z knih představoval i Vítkův Hrádek jako hrad na vysokém kopci uprostřed lesů, což je pravda, jenomže stejně jako pod Kašperk i pod něj vede silnice, spíš cesta, končící u gotického kostela svatého Tomáše kousek pod hradem. Docela se to tentokrát hodilo. Zatímco dole na Malši na Pořešíně svítilo sluníčko, směrem do hor se víc a víc ochlazovalo a do toho občas sprchlo.

Na hradě lidí, počasí se jakžtakž drželo, i když tmavý mrak byl brzkým příslibem, že ne na dlouho. A nebylo. Nejdřív prolétlo pár kapek, pak víc a pak se prostě rozechcalo. Puffin s Mišákem se schovali pod přístřešek na Šumavské jahůdky a s nimi i ostatní a najednou se hrad úplně vylidnil. Sundal jsem si koalí klobouček, zakryl s ním foťák (i proto ho nosím) a celé si to v tom dešti pěkně znovu prošel a vyfotil – bez lidí.

Déšť nepřestával, chvíli jsme čekali, ale mraku se nad Vítkovým kamenem líbilo, cesty se měnily v potůčky, a tak Puffin popadl pana purkrabího, vlastně Mišáka a pospíchali jsme dolů zpátky k autu. Škoda jen, že toho gotického kostela v alespoň pro mne nejméně očekávaném místě, mám jen jedinou fotku. O důvod víc se někdy vrátit.

První Porsche

2011-07-31T13:30:00.000+02:00

Ačkoliv zastávka pro benzín/kafe na čerpací stanici představuje ze strany rodiče vždy jisté riziko lízátka či hračky, není možné nevzít dítě s sebou, neboť to je vždy vnímáno jako největší ústrk. Drobnost, které není drobností.

I cestou na hrad Velešín jsme se zastavili na pumpě ve stejnojmenném městečku. Mišák vkráčel dovnitř, uviděl regál s modely aut. Chvíli je zkoumal a pak řekl „tuhle zelenou fabii si koupíme, jo?!“ Barva pěkná, ale sedm set je i pro amatérského historika až dost. Nastalo krátké smlouvání a říkat ne je někdy stejně bolestné jako je slyšet. Domluvili jsme se. Pak jsem si všimnul, že o regál níže jsou i jiná auta, podobná, za pětinu ceny, jen od jiného výrobce a mezi nimi krásné Porsche. Mišák ani nelicitoval, že by musel přehodnotit výběr. Jednak si jich asi nevšiml a navíc kdo by nevyměnil Škodovku za Porsche, i když nemá střechu.

Cestou na hrad Mišák „nastupoval“ a „vystupoval“, koukal jestli už je „vychladlý motor“, až musel Puffin zakročit a autíčko si vyžádat k vypůjčení, abychom tam taky někdy došli. Nevím jak dlouho si s ním bude hrát, nebo si ho pamatovat, ale u mě to zůstane ve zlatém fondu kinematografie. Ne jen pro tu radost, ale i pro to, že jsme se i na neradostných věcech dokázali domluvit.

Bois de Boulogne

2011-07-28T23:02:00.001+02:00

Bois de Boulogne

Při hledání fotografie dřevěné sochy z poloviny 12. století z muzea Cluny, která se původně měla stát odrazovým můstkem textu o kostelech, jsem narazil na snímek pořízený z Eiffelovy věže při naší návštěvě Paříže před třemi lety. Vzadu je na něm vidět Bouloňský lesík rozkládající se v ohybu Seiny v centru města. První zmínka o něm pochází z počátku 8. století. Asi o pět století později vykoupil Filip II. August od opatství Saint Denis hlavní část lesa zpět a vytvořil zde královský lovecký revír. Vědět co vím dnes, asi bych si tu fotku udělal trochu lepší, jenomže historie nezná kdyby a mně před těmi třemi lety nenapadlo, že začnu jednou disertaci na téma „královské lovecké revíry“.

Jak se člověk stává historikem (anebo čímkoliv jiným)

2011-07-18T14:39:00.001+02:00

Moo MiniCards

Dnes dopoledne přišel poštou malý chrastící balíček, který mi puffin vzápětí předal s tím, že to je dárek k promoci. Chrastící malé tvrdé krabičky bývají nejlepší. Po otevření se ukázala druhá menší krabička a v ní ***chvíle napětí*** maličké kartičky. MiniCards. Na každé obrázek a text – Martin Kosař – historik.

Popravdě řečeno jsem snad zatím ještě nenašel odvahu se tak veřejně označit, a to pokud se pamatuji ani v opilecké pýše. Historikem se člověk nestane tím, že po pár letech chození do školy dostane papír s kulatým razítkem, ale teprve až tehdy, kdy jej tak druzí začnou chápat. Tak je to ale se vším. Snad teď tu odvahu nebo drzost najdu, i kdyby to mělo být nejdřív třeba jen v té hospodě.

Opravdu to nechcete poslat doporučeně?

2011-07-18T13:47:00.000+02:00

Včera jsem se „doprokrastinoval“ až ke korektuře textu kapitoly do kolektivní monografie o východních Čechách a vzal jsem to důkladně. Našel si několik prohřešků proti historickému řemeslu (ano i poznámkový aparát se vyplatí se po sobě pečlivě přečíst), čerstvě zakoupeným zvýrazňovačem zvýraznil, napsal průvodní list a dal do obálky, aby se to mohlo ráno poslat.

Ještě večer se mne puffin ptal, zda se to má poslat doporučeně. Ne. Ne snad, že bych byl stejně jako Cimrman drobný škudlil, ale museli by pro to na poštu. Když se puffin vrátil povídá, „paní na přepážce se ptala, jestli se to opravdu nemá poslat doporučeně“. Copak už dnes nikdo nevěří tomu, že psaní může dojít?

Rabštejnek, Strádov, Žumberk, aneb o úskalích vědy

2011-07-16T22:38:00.000+02:00

Rabštejnek

Jedna z otázek, která se řeší v rámci kastelologie – oboru zabývajícího se vývojem hradů a jejich „života“ – je typologie hradní architektury. Východiskem je předpoklad, že určitý typ hradu vznikal za určitých společenských, kulturních a hospodářských podmínek. Jenomže stavitel v takových kategoriích neuvažoval, a tak vznikaly variace, na nichž si dnes věda láme zuby. Lidskou činnost zkrátka nejde vždy dost dobře škatulkovat, alespoň ne na dlouho. Přesto se věda o vnitřní řád snaží, bez něj by totiž přestala být vědou, a tak nezbývá, než hledat.

Žumberk

To je nakonec i případ Rabštejnka, Strádova a Žumberka – tří menších hradů vzniklých přibližně ve stejné době při severním okraji Železných hor v blízkosti Chrudimi, původně starého knížecího hradu a pozdějšího královského města. Všechny vznikly jako sídla lokální šlechty navázané asi právě na chrudimský hrad. U všech zaujalo kompaktní pečlivě zbudované jádro tvořené kamennou hradbou a palácem, doplněné rozlehlým předhradím, polohu na malé skalce. Přestože typologicky jsou odlišné, navzájem se sobě celkem podobají. On totiž asi nikdo při míchání malty neřešil, zda staví ještě palác, už věž, anebo věžovitý palác.

Strádov

Práčov

2011-07-11T00:02:00.000+02:00

V sobotu jsme vyrazili na hrad Strádov a zastavili v Práčově v ohybu stoupající cesty před kostelem s kružbovými okny a polygonální věží, jejíž horní část však byla dostavěna z cihel. Nedalo mi to kostel neobejít. K svému překvapení jsem zjistil, že kostel se stísněný hřbitůvkem ohrazeným kamennou zdí zaujal spočinek na strmě klesajícím svahu nad Chrudimkou. Úplně se mi vybavila situace kolem kostela sv. Martina a zaniklé vsi Stusyně nad údolím říčky Doubravy. Úžasná poloha, to by mohlo být i nějaké rané osídlení. Zasvěcení kostela sv. Jakubu Staršímu by tomu napovídalo, i když ta gotická stavba k tomu moc nesedí. Možná mohla nahradit starší dřevěný kostel, nebo je část románská. Ta polygonální věž je zvláštní, i když takové halabala zdivo… Zájem začal růst.

Cestou mi ten kostel pořád vrtal hlavou. Napadalo mne kde co, včetně toho, jestli ta polygonální věž nevyrostla na místě původního kněžiště, což by výškou kamenného zdiva i rozměry a provedením tak zhruba odpovídalo, ovšem orientace tomu neseděla. Práčov, počkat, to je přece jméno jak služebné osady, nedaleko (8 km vzdušnou čarou) leží Chrudim, jedno z velmi významných knížecích hradišť.

Služebné osady je model fungování rané společnosti, kde podobně jako v Pekařově císaři ten dělal to a ten zas tohle, takže ve Štítarech vyráběli štíty, v Psářích se starali o lovecké psi, ve Voděradech o vodní hospodářství a v Práčích prali. Ovšem ne štítařům, ale knížeti a jeho družiníkům, protože vévoda by si šel asi sotva sám přemáchnout spodky.

Kostel se zatím ukázal jako gotický, cihlová nástavba věže vznikla (podle literatury) při jeho poslední rekonstrukci. Nic dalšího jsem zatím nenašel, snad jen, že mimo kostela zde stál i klášter, který vzal za své roku 1421. Pak že husitská revoluce byla pokrok. Historie je o souvislostech, ale to už jsem vlastně psal.

Kočičí lidi a psí lidi

2011-07-10T09:02:00.000+02:00

Dnes ráno puffin při prohlížení fotek zafilozofoval: „voni jsou fakt kočičí lidi a psí lidi a vzájemně to prostě není kompatibilní.

„Napiš na to povídku“, navrhl jsem jí. „Napiš ji ty.“

Tak jo, jsou kočičí lidi, psí lidi a pak ti co si nevybírají a žerou oboje.

K čemu je vlastně historie?

2011-07-08T22:28:00.002+02:00

Nalézt odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku, s níž jsem se už tolikrát setkal, není snadné. Pokud bych však použil slova, jenž rozhodně nejsou z mojí hlavy, pak předně lze říci, že historie není žádná věda, je-li mi rozuměno v tom smyslu, že na ní není nic k nepochopení. Historie je věda o souvislostech.

K čemu? Volně slovy spisovatele Vladislava Vančury – co je důležité a co má být zdůrazněno je vědomí souvislosti, které dovede obsáhnout široký obzor.

Je hrozné mít povinnosti, je hrozné je nemít

2011-07-08T21:52:00.003+02:00

Asi před třemi týdny za mnou zůstaly státnice a najednou tu byl večer bez povinností. Po něm druhý, třetí. Seděl jsem a přemýšlel co dělat, protože najednou měl člověk toho volného času, po němž tak zoufale toužil, až příliš. Je hrozné mít spoustu povinností, ale ještě hroznější je žádné nemít. Naštěstí nic netrvá věčně, a tak mi dnes přišlo rozhodnutí o tom, že jsem byl přijat na doktorské studium. Alespoň budu mít na pár let o starost méně co dělat.

Tři roky jim dobře sloužil

2011-07-04T23:57:00.002+02:00

V jedné africké škole na západě Ugandy používali jako zvonek nevybuchlý minometný granát (více o tom viz zde). Nezbývá než doufat, že jim tam v rámci humanitární pomoci někdo nehodí nový. Bez vzdělání se totiž Afrika ze svých problémů nemá šanci nikdy dostat.

Elektrone, elektrone, odkud pocházíš?

2011-07-03T09:35:00.003+02:00

Rakousko dováží část elektrické energie od svých sousedů, a tak zatímco aktivisté blokují dotovanými traktory hranice, doma svítí i díky proudu vyrobeném v Temelíně. Rakouští Zelení tak nově chtějí záruku toho, že „dovezený“ proud nepochází z žádné jaderných elektráren.

Držím jim palce, ať to vydrží. Čím dřív se tenhle elitářský nesmysl projeví, tím lépe. Část Rakušanů žije asi stále ještě svůj velkorakouský sen, v němž uhlí ze Slezska jaksi samo vytápělo Vídeň.

Výbor přítel člověka

2011-06-25T22:00:00.000+02:00

Výboru OSN se nelíbí babyboxy, a tak vyzval k jejich uzavření. Jsou v rozporu s právy dítěte. Nikoho z osvícenců ve svatém rozhořčení asi nenapadlo, že rozhodne-li se matka vzdát dítěte, to poslední na co bude myslet je, jak správně vyplnit formulář 32/I a.

V kontextu událostí v Africe to pak z dálky celé vypadá spíše tak, že důvodem není nefunkčnost, ale fakt, že na to nepřišel nikdo z nich, a to poslední co by mohli vystát, je právě takovýhle chytrák.

Pane Newton, měl jste pravdu

2011-06-21T22:31:00.002+02:00

Ačkoliv zákony klasické fyziky nahlodala relativita, jsou věci, které bez toho, aniž bychom padli do marasmu, relativizovat zkrátka nelze. Jednou z nich je i poselství vyjádřené dnes již slavnou větou: „dohlédl-li jsem dál, bylo to pro, že jsem stál na ramenou obrů.“

Ještě stávka nebo už souboj generací?

2011-06-17T23:02:00.001+02:00

Podle jedněch proběhla čtvrteční stávka úspěšně, jiní zastávají opačný názor a pravda zůstala jako obvykle zapomenutá někde uprostřed cesty. Celá záležitost tak nakonec vyústila spíše v protest dětí vůči rodičů. Marasmus ve společnosti se ale dotýká všech.

French Rural History

2011-06-14T22:46:00.002+02:00

Jednou z knížek, kterou jsem si chtěl z mnoha důvodů přečíst, jsou agrární dějiny Francie od Marca Blocha. V českém překladu myslím nevyšla, a tak jsem se podíval po jejím anglickém vydání, v našich luzích a hájích bohužel nedostupné. Zápůjčka ze zahraničí v částce 450,- Kč mi přišla jak z Marsu, takže poslední šancí se staly zahraniční antikvariáty. Exemplářů na nich je spousta, podle stavu od £1.5 od £8, ovšem doprava kolem £12.

Hledal jsem hledal, až jsem narazil na stránky nakladatele posledního anglického vydání z roku 1970 - University of California Press, na nichž nabízeli novou (sic!). Klikal jsem klikal, až jsem se dobral tomu, že "nová" knížka (z roku 1970) vyjde i s dopravou jen o £3 dráž než zachovalejší vydání z antikvariátu. Tomu se těžko odolává.

Co z toho plyne? Nic, nebo snad jen, že kdo hledá, občas něco najde.

Všechny cesty vedou do Říma

2011-05-28T22:01:00.000+02:00

V české kotlině do Prahy a protože Morava po rozdělení na úděly žádné jediné centrum neměla, tak tam dnes vedou dílem do Olomouce i do Brna, jak jednou napsal Dušan Třeštík.

Zdroj Camera obscura

Hokejoví vlastenci

2011-05-07T12:42:00.001+02:00

Normálně jde naprostá většina sportovních událostí mimo mne, ale jednu věc poznám - hokej. Po zdravém rozumu by člověka na začátku května nenapadlo, že se může hrát, ale auta ozdobená vlajkami jsou toho jasným symptomem.

Úroveň národa se prý pozná i podle toho, jak dokáže slavit státní svátky. Kdyby se mužové října neukvapili a počkali na obvyklý termín mistrovství, mohlo to dnes alespoň budit zdání, že jsme národ na úrovni.

Historia magistra vitae. Je to sice trochu blbost, protože jediné poučení z dějin je, že se z nich nikdy nikdo nepoučí, ale stejně až budete někdo ustavovat třeba nějakou republiku, myslete na to.

Sliby - chyby

2011-05-05T14:26:00.001+02:00

Dnes jsem byl na scintigrafii – vyšetření při němž se pomocí gamma kamer sleduje záření malého množství radioaktivní látky s krátkým poločasem rozpadu (v řádech desítek minut), která se píchne do žíly. Součástí toho je krom jiného i podepsání papíru, v němž se člověk zavazuje vyhýbat následujících několik hodin malým dětem a těhotným. Jinak je to ale úplně bezpečný.

Co zrovna náhoda nechtěla, museli jsme dnes s puffinem oba jít podepsat rozhodnutí o přijetí Mišáka do školky. Děti jsem tam kupodivu nepotkal, ale když se s námi ředitelka loučila, povídá při podání ruky najednou: „Jé vy krásně hřejete, já jsem furt zmrzlá.“

Chtěl jsem říct, že to je kvůli tomu, že jsem radioaktivní a rozpadají se ve mně izotopy Technicia, ale kdo ví, zda ocenila dobrý vtip.

Mundus vult decipi, ergo decipiatur

2011-05-02T14:42:00.000+02:00

Svět chce být klamán, ať je klamán. A tak virtuální pobočka jedné virtuální organizace potvrdila zprávu o smrti svého virtuálního vůdce.

Všechno by to bylo úsměvné potud, kdyby zcela nevirtuálně neumírali lidé. Jejich nebo jinými jmény.

Branná cvičení

2011-04-28T22:02:00.000+02:00

Při jedné z posledních přednášek o moderních dějinách jsem si vzpomněl na branná cvičení, která se konala o pracovních sobotách. Běhání po hřišti v pláštěnkách a s igelitovými pytlíky proti radioaktivnímu spadu z atomových zbraní, které na nás co nevidět nahází imperialisté.

Pak vybouchl Černobyl, radioaktivní spad si na sebe naházel socialistický blok sám a pláštěnky i pytlíky zůstaly schované, protože o tom se neměl nikdo dozvědět.

Byla to zajímavá doba která však v lecčems (a hlavně v nás) přetrvala. S minulostí se totiž dá jen vyrovnat, tlustou čáru za ní udělat nejde.

Internetová diskuze jako zdroj zábavy či poučení?

2011-04-28T21:48:00.000+02:00

Velmi často bývají diskuze na Internetu celkem stoka, ale i tak se ve změti příspěvku všemožných grafomanů a bláznů vyskytne občas názor, který je buď zajímavý, nebo alespoň pobaví. A právě z druhého soudku je i následující komentář, který se objevil pod článkem o tom, že turecký premiér plánuje vykopání druhého průplavu přes Bospor.

“ Podobný problém řešilo Slovensko, když chtěli vytvořit nové Tatry, aby se tam vešli všichni ti, kdo bojovali v SNP.“

Jak praví jedno přísloví, po válce je každý partyzán. Nebo tak nějak. Taky si ještě jako malý smrad ze školy pamatuju na setkání s „odbojářem“.

Kdo selhal ve sporu o nic?

2011-04-28T14:02:00.000+02:00

Ležíce v posteli s horečkou, pročítal jsem včera všechny nemožné články na zpravodajských serverech. Mimo běžných problémů s radioaktivním kůrovcem, který ve válečném stavu korumpuje naše politiky, mne zaujal článek o tom, jak se řidič autobusu utrhl na skupinku děti. Asi by to nebyl problém, kdyby nebyly menšinové.

Pominu-li důležitost takové informace, že se objevila v hlavních zprávách a následně i otázku, kam až má smysl zacházet v honbě za „čteností“, ukázala se zajímavá sama otázka viny. Děti byly doprovázeny dvěma sociálními pracovnicemi, takže o jejich vině, že si neoznačily včas jízdenku nemůže být diskuze. Řidičovi asi na základě předchozích zkušeností prostě přetekl pohár trpělivosti (historickou zkušenost na jakékoliv úrovni nelze podceňovat) a jednoduše si je šel podat. To se ale na druhou může stát každému. Taky si jako harant pamatuji, že nás řidič hned po nástupu do autobusu preventivně seřval.

V rozsáhlé diskuzi se samozřejmě svalovala vina na obě strany (řidič i „cikáňata“), ale v podstatě téměř nikdo se nepozastavil nad tím, že celou situaci nezvládli hlavně ony sociální pracovnice. Kdyby ano, jednoduše by místo eskalace konfliktu dětem ukázaly, že mimo práv existuje také něco dnes sice silně nemoderního, co ale vytváří půdorys naší kultury, a to základní křesťanské hodnoty, např. umění odpouštět. Verba movent, exempla trahunt.

Do novin by se také dostalo méně o jeden článek přilévající zcela zbytečně olej do ohně.

Nejodolnější pohádkový hrdina

2011-04-28T13:27:00.000+02:00

Po několika dnech polehávání s horečkami mne všechno bolí tak, že to snad ani není možné. Vzpomněl jsem si proto na pohádkový vzor – „líného Honzu“, který proválel valnou většinu svého života na peci a musím vyjádřit svůj obdiv k němu. Tohle bych nevydržel. Osvobozování princezen musela být po téhle zkušenosti rekreace.

Jak někomu asertivně říci, že se posral

2011-04-25T20:23:00.000+02:00

V Jeseníku před tvrzí ležel na lavičce pán. Kufřík, na krku brýle a bílé kalhoty s hnědým flekem velikosti ropné skvrny v Mexickém zálivu. Říkal jsem si, jestli mu něco není (občas mívám tyhle spasitelské návaly) a zastavil se u něho, jestli nepotřebuje pomoc. Naštěstí byl jen nalitý. Chtěl odvézt do Žulové, to se mi moc nechtělo, tak jsem mu alespoň nabídl, že mu někoho zavolám. Chtěl taxík, to jsem se mu snažil vysvětlit, že v tomhle stavu z něho nikdo moc nadšený nebude.

„V jakým stavu?“

Neměl jsem tu sílu mu sdělit, že je posraný až za ušima. Řekl jsem mu, že zkusím někoho zeptat, doptal se, jestli mají v Jeseníku Městskou policii a zavolal jim, že jim tam leží člověk, kterému z kapsy čouhá svazek dvoutisícovek. Pánovi jsem šetrně sdělil, že jsem na něj poslal četníky, aby ho někdo neokradl a chvíli tam s ním počkal, než přijeli.

Ševče, drž se svého kopyta

2011-04-21T22:31:00.001+02:00

Opět se ukázala nadčasovost lidové moudrosti. Tentokrát v uvedeném přísloví, které je možné vztáhnout na jakoukoliv tvůrčí činnost.

Švec se má držet svého kopyta (vzoru, zvyklostí) ne proto, že je ševcem, nýbrž proto, že výsledek splňuje očekávání. Kdyby totiž švec měl zůstat jen ševcem, muselo by znít „...drž se svého verpánku“.

Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří

2011-04-21T22:10:00.002+02:00

V jedné pohádce o Rumcajsovi hrozí jičínský „jenerál“ ševci Juklíkovi, že když mu do tří neděl neušije na přehlídku boty pro regiment vojáků, půjde za trest sloužit do Šoproně a on taky. Hrůza.

Ovšem tak v době tureckého ohrožení. Budín (Budapešť) byl tehdy centrem vilájetu (Budínský pašalik) a hlavním městem uherského království se tak na téměř 250 let stal Prešpurk (Bratislava).

Jenomže podle událostí – patálie císařpána s králem Frickem a (události Prusko – rakouské války 1866) a vybudování „železné dráhy“ žil Rumcajs někdy ve třetí čtvrtině 19. století, kdy už musela být Šoproň, ležící mimochodem 50 – 60 km od Vídně, vcelku klidným místem rakouské monarchie.

5,5

2011-04-21T21:39:00.000+02:00

Číslo trochu jak z Cimrmanů – teplota, tlak, rosný bod. Ve skutečnosti je to jen vzdálenost, kterou teď třikrát týdně běhám. Říkal jsem si loni v létě, že bych se mohl trochu hnout a tohle mi přišlo jako časově nejlepší. Jednou při nákupu jsem se stavil do „sportovek“ a zrovna měli zlevněný boty na běhání od HH. Tak jsem si je koupil. No, a když už jsem je měl, tak jsem i začal.

Nejhorší byl začátek. Po 200 metrech dluh jak Česká republika a barvička jak rozparáděný krocan. Hudry hudry. Nijak jsem to nehrotil, Řím taky nevyhořel za noc. Postupně jsem si přibíral trochu víc, takže jsem dokonce relativně za krátko i víc uběhl než ušel. Chvíli jsem sloužil za pobavení sousedům, co tou cestou jezdí v podvečer do Podhůry na pivo (mají tam Olivětínskýho opata), zvykli si ale na sebe, dokonce už mi ani nemají tendenci volat záchranku.

Běhací boty od HH.

Začíná to nepořádkem u vechtrovny a končí to srážkou vlaků

2011-04-11T00:04:00.000+02:00

Tuhle větu ze hry „Švestka“ zkrátka nešlo nepoužít. Puffin probíral fotky a jen tak mimochodem přišlo i na vzpomínání o prastaré představě vytvořit knížku o hradech. Tahle idea skončila tím, že právě dopisuji diplomovou práci s názvem „Osídlování Podorlicka v době předhusitské“.

Holt není nad to zakotvit téma řádně v širších souvislostech.

Autorita knihy

2011-04-02T22:13:00.000+02:00

Ráno mne v ne zrovna přívětivé hodině probudila sanitka [víjů] [víjů] [víjů], pospíchající za akutním případem. Chvíli na to se ozval puffin: „Miško, sanitka jezdí po silnici, ne po lidech. Podívej se do knížky“.

Sanitka na mé hlavě zastavila, Mišák vstal a přinesl knížku. „No já myslela tu druhou, ale tady je taky, vidíš, jede po cestě.“

„Jo.“

Něco k racionalitě počínání

2011-03-29T00:50:00.000+02:00

Na zámku na motorku mi praskla bužírka držící pancíř. Se zimním používáním konstruktér zkrátka nepočítal, a tak jsem se začal pohlížet po jiném. Z široké nabídky padlo moje oko na řetěz patřící do kategorie s nejvyšším stupněm ochrany. Když jsem však zjistil, že zámek za sedm tisíc korun českých odolá moulovi s kleštěmi tak asi půl minuty, zauvažoval jsem nad smyslem takového počínání.

Bezpečnost je vlastně víra. Možná by tedy bylo mnohem lepší investicí věnovat tuto částku na nějaký bohulibý účel a poprosit při té příležitosti o pohlídání. Každý totiž vidí racionální řešení v něčem jiném.

Vamberk - Žamberk

2011-03-27T08:28:00.003+02:00

Žebrák – Točník, to ne, ale Vamberk s Žamberkem se mi pletl. Teď jsem však při psaní zjistil, že nejsem jediný, protože můj věčný korektor, jinak chytrý jak opice, který trpělivě opravuje všechny ty špatně umístěné čárky, nezná Žamberk a nabízí mi trvale Vamberk. To, že nezná Půtu, Machnu, a o Vznatovi a Tasovi si myslí, že to jsou slovesa (ti by mu dali), mne nepřekvapí, ale toto?

Takže můj milý Worde 2007: Vamberk vznikl na Divoké Orlici jako městské centrum v souvislosti s kolonizací Půticů, zatímco Žamberk leží výše proti proudu a vznikl jako městské centrum při osídlování Žampašska. Jeho lokátoři pak za odměnu dostali majetky na Bělé na Podorlicku.

Ale možná také stačilo jen kliknout na „Přidat do slovníku“.

Pohádka o Honzíkovi a Mařence

2011-03-19T20:54:00.002+01:00

„Výkvět rytířstva celého království se dal do stíhání uprchlíků. V dusotu kopyt v třeskotu brnění, štítů a korouhví, hnali se za rytířskou slávou.“
„Aby kronikáři měli o čem psát.“
„A ti psali a psali, až popsali všechen pergamen. Proto v dávných kronikách nezbylo nikdy místo pro lásku a lidské štěstí.“

(Pohádka o Honzíkovi a Mařence, 1980, režie: Karel Zeman)

Kam se posadit v kině

2011-03-17T22:53:00.000+01:00

O víkendu (ach toto letí) jsme byli s ouffinem v kině na Králově řeči. Moc příjemný film, žádné dramatické vyústění, prostě život. Ještě v kině, když jsme tam byli dobu sami, jsem si neodpustil poznámku: „celý kino prázdný, tak proč zrovna já sedím na 13“. naštěstí pak ještě asi osm lidí přišlo, tak už to tak nebolelo. Navíc v Itálii je to šťastné číslo. Doma přišla na přetřes strategie výběru místa v kině.

Vždycky jsem si naivně říkal, všichni chtějí kvůli zvuku sedět uprostřed (člověk tam uslyší nejvíc chroupání pop-cornu). Zato dozadu doprostřed ne, tam je spojená sedačka a patnáct už nám bylo před asi, no, hodně lety. Podle puffina je to vzadu vůbec dobrý, protože tam vám nikdo nekope do sedačky. Taky názor. Já si ještě z dětských let pamatuju jako největší nátlap byla první řada na balkóně. Super výhled, hodně místa. Naopak nedoporučil bych poslední pod ním. jak je vidět, jít do kina není jen tak.

Proč je výhodné sčítání lidu, domů, bytů, psů, koček a rybiček

2011-03-08T22:47:00.002+01:00

Dnes jsem si konečně přečetl, na co vše je sčítání. Plánují se podle toho školky. Hasiči při požáru vědí, že máte doma tapety a také se podle toho od zeleného stolu vytváří povodňové plány.

Nějak mi to ale všechno připomnělo nařízení c. k. generality o výkupní ceně mrkve a karfiolu na frontě, a tak asi jediným smysluplným argumentem zůstály staré dobré daně, kvůli kterým se s tím vlastně za Marie Terezie začalo.

Možná si měl tentorát nějaký úředník ušetřit práci a popravdě napsat - „protože my můžeme“.

Události jsou mým pánem

2011-03-08T22:20:00.000+01:00

"Dneska je kolikátýho?"
"Osmýho."
Píšu 8.2.2003. "Jé, on už je vlastně březen."

Vláčen událostmi uvědomuji si, že čas evidentně není mým pánem a gumovací gelovka je docela dobrá věc.

Hledání zmizelého věku

2011-03-08T22:13:00.000+01:00

V listopadu 2009 jsme se inspirováni knížkou Zdeňka Smetánky vydali k Ronovu nad Doubravou, kde se při úpatí Železných hor nachází v těsné blízkosti na protilehlých stranách údolí říčky Doubravy dva románské kostely a pod nimi v údolí jeden z mála z doložených raně středověkých brodů u nás.

Přes brod jsme tenkrát nepřecházeli, protože bylo tak málo vody, že se dalo přejít po jezu a poslední kus přeskočit. I tak to bylo s ještě maličkým Mišákem v krosně na zádech maličké dobrodružství.

Zdroj Camera obscura

Jak se čte pohádka na dobrou noc

2011-03-08T21:55:00.000+01:00

Znají všichni z televize. Potomek způsobně přikrytý v postýlce poslouchá s nábožným tichem pohádku, aby s posledními větami usnul. Rodič odloží knížku, pohladí svoji ratolest po vlasech a zhasne lampičku.

Tak takhle to chodí opravdu jen v televizi, ve skutečnosti je to někdy spíš jako krmení makaků.

Kam chodí život

2011-02-27T22:43:00.000+01:00

Ve čtvrtek jsem zašli na pivo. Shodou nepředvídatelných náhod byly z jednoho dvě a pak to zvolna pokračovalo, až náhle zavírali i ve druhé hospodě a my i s přestupem skončili ve čtvrté, kde je zavírací doba na dveřích asi jen proto, aby tam něco bylo napsáno.

Hospoda v jednu ráno plná mladých studentů i nestudentů, nikde místo, tak nás dvě skupinky vzali na milost a ke stolu. Po druhé hodině ráno jsem odcházel s pocitem, že jsem beznadějně starý. Ani ne tak věkem jako myšlením. Volně citován jeden kolega, „tam kde stojí pinglové ve špalíru, tam život nechodí“.

Co jí v zimě strakapoud a kde spí berušky

2011-02-27T22:33:00.001+01:00

Odmalička člověk bere řadu věcí jako něco o čem není třeba příliš přemýšlet. Dnes mne při pohledu na strakapouda zběsile klovajícího do kmenu napadlo, co vlastně jí v zimě. Takže strakapoud se zařadil za další „problém“ – kde spí v zimě berušky. Mohl bych se na to někdy podívat v knihovně, jen se trochu bojím, aby se tak ze řetězu neutrhl další démon touhy poznání, protože jeden takový – proč jsou hranice republiky (tenkrát ještě Československé) na plastové šabloně tak okousané – mně totiž stál už nemálo času.

Abych nezapomněl, strakapoud zobe i bobule.

Hek chodil s Čudovou do školy

2011-02-22T22:04:00.000+01:00

Dobrušský rodák a předobraz Jiráskova F. L. Věka chodil s o dva roky mladší Marií Magdalénou Čudovou – babičkou Boženy Němcové – do školy. Svět byl vždycky malý.

1) Ptáček, J.: Chodila babička Boženy Němcové do školy s F. L. Věkem? In: Panorama, 18, Dobré 2010.

Jsme druzí, je to dobře nebo špatně?

2011-02-20T22:33:00.000+01:00

Před pár dny vyšla v novinách informace, že v konzumaci vína zaostáváme za Evropou (rozuměj kulturní, vyspělou, západní). Dnes se objevil titulek, že v chlastu celkově jsme na druhém místě.

Teď jen v duchu předchozí zprávy přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně.

Jak zaostáváme za Evropou

2011-02-17T20:08:00.001+01:00

Češi podle novin zaostávají za Evropou ve spotřebě vína v průměru o 10 litrů na člověka a rok. Hanba.
A já si až dosud myslel, že je to vlastně docela dobře, když se chlastá méně.

Zlatá střední cesta

2011-02-15T21:32:00.001+01:00

Včera jsem vybíral “houseník” (na stříhání stromků), a protože měli krátký a dlouhý, stál jsem mezi nimi jako Buridanův oslík mezi dvěma otýpkami sena, nevěda kterou vybrat, abych neprohloupil. Nakonec jsem zvolil střední velikost.

Marc Bloch uvedl v Obraně historie žáčka, který při zkoušce u tabule nevěděl, kolik je dvě na třetí. Ze třídy mu přišly dvě rady – čtyři a osm –, a tak zvolil šest.

Dnes jsem ten houseník vyměnil za krátký.

Újezd

2011-02-10T23:27:00.001+01:00

Jako malý jsem měl tetu v Újezdě. Občas jsme tam byli na návštěvě, na kole to bylo kousek, zvlášť když jsem se vezl na sedátku. Rusek, Skalice, Skalička Číbuz, Újezd. Dlouho mi to přišlo jako obyčejná místa v blízkosti, táhlo mně to jinam.

Když jsem se začal zabývat dějinami osídlení, pochopil jsem teprve, co vlastně znamená újezd. Beneficium, jehož hranice se vymezily objetím na koni, darované nějakému členu knížecí družiny. V jeho centru pak vznikla ves – Újezd. Máme jich desítky. Vysoký, Bílý, Medový, k tomu i pár Újezdců a několik Ochozů. Procházka je zdravá.

Jak se osídlení později dále rozšiřovalo, upadal i význam Újezdů, a tak přestože stály v počátcích osídlení, žádný (pokud vím) nenabyl většího významu. Něco si však přesto zachovaly. Usazení v malebně zvlněné krajině, mnohdy románský kostelík , ale především svoji neobyčejnost, neboť to ony stály v počátcích dalekosáhlých hospodářských a sociálních změn, které na staletí proměnily tvář krajiny, v níž žijeme.

Once Upon a Time in the West

2011-02-10T22:14:00.003+01:00

Tenhle film si pamatuju ještě coby malý smrad a snad ještě i dlouho budu. Nádherná hudba...

Pravěk v Orlických horách

2011-02-08T22:51:00.000+01:00

Během listování Zpravodajem muzea v Hradci Králové jsem v přírůstcích sbírek narazil na jednu zajímavost:

Deštné v Orlických horách
Kultura: Neolit
Lokalita: Lesní cesta k Šerlišskému mlýnu

Tak neolit v Orlických horách. Co teď? Důkaz jako hrom. Přepsat učebnice?

Dříve se nalezené pravěké broušené nástroje umísťovaly jako tzv. „hromové klíny“ do krovů, v souvislosti s pověrou, že hrom nikdy neuhodí na stejné místo. Takže je to zřejmě navážka z „bouračky“. Koneckonců „ajncufundy“ nikomu tlak také příliš nezvednou, každý přece jednou ztratil klíče. I ve věde má „selský“ rozum stále svoje nezastupitelné místo.

Může být historik nemoderní?

2011-02-08T22:34:00.001+01:00

Nad touto otázkou jsem se zamýšlel v souvislosti s aktuální „krizí“ ve zdravotnictví. Odpověď na tuto otázku neznám, ale jsem si jistý v tom, že kdyby tu mezi námi byl Dušan Třeštík, jistě by celou situaci s gustem (a nadhledem) jemu vlastním okomentoval.

Takhle mohu napsat jen to, že se lídři odborů parádně sekli. Pokud totiž k lékařům vzhlížíme s nadějí, pak poslední věcí, se kterou mohou počítat, je pochopení v okamžiku, kdy nás zklamou.

Oskeruše

2011-02-04T21:10:00.000+01:00

Oskeruše, Mišpulka, Dřín, Kdouloň. Staré druhy. Z oskeruše se (mimo jiné samozřejmě) vyrábí Oskerušovice, a to je i cesta, jak jsem o tomto stromu s prazvláštním jménem pocházejícím bůhví odkud, dozvěděl. Teď už jen přemýšlím, kde na zahradě Oskeruši dožívajících se celých staletí zasadit. Plodit začne až nejdřív deset nebo dvacet let, ale proč by spěchal, má před sebou ještě celou budoucnost.

Legenda o krysaři z Hameln

2011-01-29T23:05:00.003+01:00

Znáte legendu o krysaři z města Hameln? V našich luzích a hájích možná alespoň z muzikálu (ten zase pro změnu neznám já). Podle legendy odvedl roku 1284 pištec asi 130 hamelnských dětí neznámo kam.

Podle názoru německého badatele W. Wanna se jejich cílem stala dnes zaniklá středověká ves Hamlíkov na Drahanské vrchovině.¹ I středověká kolonizace má svá tajemství.

1) Černý, E.: Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. 1. vydání. Brno 1992. s. 30.

Mít plán

2011-01-29T09:54:00.000+01:00

Odposloucháno v autobuse. Neslušné, ale účinné. Na jedné zastávce přistoupila nesourodá čtveřice – holka a tři kluci, z nichž jeden vypadal jako Dave Lister z Červeného trpaslíka. Telefon a holka zajásala: „mám zkoušku ze sociologie.“

jako-Dave: „Nojo, jednu z mnoha.“

budoucí socioložka: „Jo ty vole, jednu z mnoha, ale první na vysoký škole.“

jako-Dave: „To já mám plán. Voni ty svině v jídelně dávaj’ pidiporce a ty vole mistr vždycky dostane naložíno, až to dodělám, půjdu dělat kuchaře a budu se jim mstít.“

Hände hoch

2011-01-26T22:46:00.000+01:00

Když jsme si jako malý fagani hráli na vojáky, tak tohle byla snad nejfrekventovanější hláška. Aby ne, nakrmeni dokola se opakujícími ~~ruskými~~ pardon sovětskými válečnými filmy. Dětská paměť je asi opravdu jako houba.

Zdroj: Puffin

Jak se díváme na hrady

2011-01-25T22:43:00.001+01:00

Při hledání knížek na cestu jsem večer před odjezdem náhodou narazil na velmi podnětný článek Roberta Šimůnka: Hrad jako symbol myšlení české středověké šlechty. Zájem o významovou složku hradní architektury a odklon utilitarismu (hrad jako vojenský nebo správní objekt) se objevil již u Dobroslavy Menclové, zde se však, hrad sám objevuje jako symbol legitimity, moci a aspirací. Spolu s tím pak nesouvisí ale jen sama architektura, nýbrž i umístění (zakomponování) hradu do krajiny.

V ryzí formě se oprávněnost takového pojetí, myslím, projevila na příkladě Rožmberku. Těžko by se totiž jinak vysvětlilo, že někdo investoval prostředky do sotva výrazněji potřebného hradu z ryze praktických důvodů.

Camera obscura – Kick-off 2004

2011-01-24T00:18:00.001+01:00

Kick-off je název akce pořádané pravidelně firmou na začátku roku. Asi by se to dalo přeložit jako „vykopnutí“ do nového roku. Tahle fotografie je z roku 2004, z našeho prvního, který se pořádal v Krkonoších. Pijatika do ranních hodin (04:00) a druhý den ráno jsme se to opatrnou chůzí a hlubokým dýcháním (ne nepodobným jako při přípravě k porodu) zvládli z hotelu až do kavárny. Druhý rok byla akce na stejném místě. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Do podobné se to ale povedlo.

Zdroj Camera obscura

O lenosti a zapomínání

2011-01-22T22:46:00.000+01:00

Člověk nad něčím dlouho uvažuje a najednou, jako kdyby mu někdo přisunul do hlavy odpověď. Naprosto samozřejmou, jednoduchou a přesnou odpověď. Dokonce tak jasnou, že se ani neobtěžuje si ji poznamenat. O něco později už není co poznamenávat.

Zrovna včera mně má lenost zase pěkně vytrestala. A ponaučení? Člověk se prostě nikdy neponaučí.

Camera obscura – Epic fail

2011-01-19T00:18:00.000+01:00

Při hledání nějaké fotky z prvního Kick-off(u) jsem narazil na tuto. Pohled do krajiny někde u Sviňomaz. Vydali jsme se tenkrát do západních Čech na Švamberk s tím, že se stavíme ještě na nějakém menším hrádku. Zpočátku to vypadalo dobře, než jsme po půl dni hledání Eldorada stanuli (značně překvapeni) na místě, odkud jsme vyšli. Napoleon měl svoje Waterloo, sedláci Chlumec a my Sviňomazy.

Zdroj Camera obscura

Jakou knížku s sebou

2011-01-18T23:13:00.001+01:00

Sbalit si věci na pár dní mi nedělá problém. Na lva salónů jsem rezignoval už dávno, takže to bývá rychlé. Vlastně až na jednu výjimku. Knížku. Ve dveřích dokážu totiž změnit výsledek minuciózní volby, a to i několikrát. Ze začarovaného kruhu mne pak zpravidla zachrání až puffin slovy: „a nebude to té knížce líto, když už sis ji vybral?“. Naštěstí ví, co na mne platí. Jsem zvědavý, která to vyhraje tentokrát...

V Praze je blaze,ale jak kdy a jak komu

2011-01-17T00:44:00.002+01:00

Podruhé jsme se s puffinem vydali programově do Prahy za ne zcela vysokými, nýbrž úplně přízemními cíly – nakupováním. Už jsem to v náznacích zmínil včera, ale proč to neříct na plnou hubu, zvlášť když upřímnost je taky ctnost.

Minule to bylo zklamání, skóre ale vylepšil Nový hrad u Kunratic, turistické boty jsme v značkové prodejně HH nesehnali. Zato tam měli spoustu in věcí... Tentokrát to bylo stejné, ovšem bez hradu. Někde jsem četl, že, některým lidem přináší nakupování stejný zážitek jako soulož. Docela tomu věřím, utahaný jsem z toho byl i víc.

La longue durée

2011-01-15T23:19:00.003+01:00

Někde jsem četl, že mužský se při nákupu chová jako na lovu. Něco na tom Braudelově la longue durée asi bude, i když už se dnes člověk nevydává na lov knížek a poznámkových bločků se sekeromlatem.

Kdo s čím jak zachází, s tím také schází

2011-01-15T22:14:00.000+01:00

V lednovém ĎaSu (Dějiny a současnost 1/2011) byl zajímavý rozhovor s Karolem Modzelewským, polským medievistou a významnou osobností hnutí Solidarność.

Po odsouzení Stalinova kultu se v hlavách otevřel řetěz otázek; pokud za všechno mohl Stalin a systém to dovolil, je tedy také špatný a je třeba jej změnit. Recept na to jak jim dal sám marxismus – revolucí. Zbytek už je známá historie.

Marx měl svým způsobem pravdu

2011-01-13T23:13:00.000+01:00

Když se v devadesátých letech minulého století (novináři nevím proč rádi používají tisíciletí) rozpadl východní blok a s ním i Sovětský svaz, stalo se tak podle marxistické teorie rozporu mezi výrobními vztahy a prostředky.

Kdo s čím zachází, s tím také schází. Jen lze těžko říci, zvítězila-li teorie nebo praxe.

Camera obscura - Zvířetice

2011-01-10T22:17:00.003+01:00

Inspirováno puffinem a ĎaSem. Tenhle snímek z počátků věku naší digitální fotografie pochází někdy z léta 2002. Byl pořízena na Zvířeticích při jedné z našich četných cest po hradech.

Puffin ještě s dlouhými vlasy, nemístně jsem na ni zvlášť po ránu dělával „bééé-bééé“. Každý z nás pochopitelně vybaven kinofilmovým foťákem na „lepší“ fotky a digitálem na takovou tu rutinu. Od té doby se ale slovy Luciena Febvra stala z heretické sekty ortodoxní církev a digitální fotografie běžným průvodcem našich cest.

Zdroj Camera obscura

O ošidnosti paměti

2011-01-09T13:12:00.000+01:00

není nic ošidnějšího než lidská paměť – tvořitelka mýtů. Když puffin procházel fotky z minulých Vánoc, aby napsala o tom, jak tradičně jezdíme na Štědrý den po hradech a různých místech, zjistila s hrůzou, že to vlastně vůbec není pravda. Za devět let jsme byli někde vlastně jen čtyřikrát.

Tragické následky to nemá, postačí vynechat ono slůvko „tradičně“, ale je to ponaučení, že věci nebyly takové, jaké si je přesně pamatujeme. Odnepaměti může znamenat sotva 20 let a vždycky může znamenat třeba také jen dvakrát.

Jak si to Hérodotos rozlil u bohů

2011-01-08T13:29:00.002+01:00

Hérodotos – otec evropského dějepisectví – formuloval jednu z prvních filozofií dějin – závist bohů. Kdo překročí pravidla, může očekávat, že ho za to bohové klepnou přes prsty. Asi je dokonale prokoukl, a taky naštval, protože skončil ve vyhnanství. Říkat pravdu není legrace a vědění je jako meč, který seče na obě strany. Své by o tom koneckonců tom mohl vyprávět Adam, kterého poznání stálo místo v Ráji.

Chytrá knížka

2011-01-08T12:48:00.001+01:00

Občas jsem se s takovým spojením setkal, až jsem se jednoho dne přistihl, že už ho také používám. Je to vlastně takový terminus technicus pro knížku, která nemá tisíc stran, koženou vazbu, barevné obrázky, je malá, docela obyčejná a – chytrá; každé slovo je v ní pečlivě zváženo a zasazeno. Na jednu takovou jsem narazil nedávno. Napsal ji belgický historik hospodářských dějin Henri Pirenne, v českém překladu se jmenuje Středověká města a u nás vyšla v roce 1924.

Pokud si ještě (nejspíše jako trauma) pamatujete z hodin dějepisu dělení společností na prvobytně pospolnou, otrokářskou a feudální..., pak si určitě ještě vzpomenete, že feudální je z latinského feudum (tj. půda) a že feudálové drželi všechnu půdu a lidi jim na ní pěkně z(ne)vesela makali. A to je tak všechno. Jenomže půdu vlastnil někdo i potom a někdo na ní musel makat, abych všichni nepomřeli hlady, takže co je vlastně ten feudalismus?

„Vpravdě nebylo nic křehčího než tento stát, jehož panovník v zásadě neomezený, závisel na věrnosti svých zřízenců, kteří na něm byli nezávislí. V tomto protismyslném stavu jest jádro feudálního systému.“

Není ta knížka opravdu chytrá?

Kdo nepracuje, ať nejí,

2011-01-05T12:14:00.002+01:00

napsal Pavel ve 2. listu Tesalonickým. Naši zákonodárci si to zjevně vzali k srdci, a tak kdo je nemocný (nepracuje), nic nedostane. Je to spravedlivé a má to oporu v autoritě. Není ta historie nakonec přece jen poučná?

Auf Wiedersehen Herr Blaskowitz, aneb o unáhlenosti úsudku

2011-01-03T07:31:00.008+01:00

Jeden známý tvrdí, že nejlepší hra na světě byla je a bude Return to the castle Wolfenstein.

Hans Grosse si v dalším dílu Wolfensteina taky myslel, že je lepší, a dojel na to. On musel, protože podle všech pravidel UX (toho co uživatel – ten co za to vyplázl prachy – očekává), se tak muselo stát. My nemusíme, ale podle nějakého božího očekávání na to většinou také dojedeme, zvlášť jsou-li naše úsudky unáhlené a finální.

Zábava musí být – zvlášť na Silvestra

2011-01-03T07:31:00.007+01:00

Dneska probleskl v bedně na jednom z kanálů Menšík. Stotisíckrát převyprávěné historky zakončované hurónský smíchem od někoho, komu už v té době moc do smíchu nebylo. Zábava musí být. Ještě, že o tom člověk může do noci smolit namyšlené traktáty.

Voni v tý televizi nic nedávaj

2011-01-03T07:31:00.006+01:00

Běžný povzdech mojí babičky sedící před televizí. Většinou ho kontruji otázkou „no a co by měli podle tebe dávat, Dvořáka s Bohdalkou?“, načež se mi dostává odpovědi, že to byly ty nejlepší pořady. Věřím, bylo jí v té době o čtvrt století méně a všechno bylo jiné. Na co ale budu nadávat po letech já, když na televizi nekoukám, to nevím. Asi zase ostentativně odejdu z Facebooku, a pak tam o tom napíšu.

Lesk a bída cloud computingu

2011-01-03T07:30:00.003+01:00

Minulý týden jsem četl článek, v němž bojovník za elektronickou svobodu Richard Stallman (mimochodem autor slavného výroku, že free znamená svobodný, ne pivo zdarma) tvrdil, že cloud computing je útok na svobodu a marketingový tahák. Pokud nejste geek či neerd, vězte, že cloud computing znamená, že nemáte svůj software a dopisy tetičce hezky u sebe na harddisku, ale že obojí je někde na Internetu a vy k tomu přistupujete třeba přes ten stejný prohlížeč pomocí jakého teď čtete tyto stránky.

Ponecháme-li stranou všechny výhody a nevýhody, pak aktuálně jedna vlastní zkušenost – co dostupnost? Když jsme před pár dny přijeli domů, zjistili jsme, že 5 GHz WiFi klient odešel za ostatními kalkulačkami do křemíkového nebe, a protože den před Silvestrem nemáte šanci cokoliv zařídit, vrátili jsme se rázem zpět o několik let do doby offline. Ještě že mám na nemoderním osobním počítači nemoderně nainstalovaný software, alespoň mohu psát do šuplíku, vlastně na harddisk.

Znáte ruské pohádky?

2011-01-03T07:29:00.002+01:00

Před Vánocemi se nedalo sehnat koření do medových perníčků. Zásoba z loňska se nedala nalézt, byla prohlášena za nezvěstnou (a nalezena později na nejlogičtějším místě), a tak přišlo na řadu vlastní míchání. Při tlučení v hmoždíři aby tak řeč nestálá povídám puffinovi, že na tomhle lítá v ruských pohádkách Baba Jaga. I když je puffin ostřílený matador a hned tak něco ho ode mne nerozhodí, teď kouká, jestli to myslím vážně. „No samozřejmě že ano. Fakt na tom lítaj. Neznáš ruský pohádky?“ „Ne.“

O několik týdnů později při návštěvě old-puffinů. „Puffin neví, že Baba Jaga lítá na hmoždíři.“ Nic. No kde to jsme, copak jsem je četl jako jediný? Naštěstí jsem našel zastání u puffinovy, babičky (90+), ta si vzpomněla i na létající koráb (těch junáků bylo sedm, ale nebyli to bráchové).

Doma jsem vyštrachal Krásu nesmírnou (červená knížka). „Baba Jaga letí na hmoždíři, palicí se odráží a pometlem stopy zametá. Hurá, svět se narovnal. Kostěj Nesmrtelný, Finist jasný sokol.
Jestli jste taky kvůli osmašedesátýmu zavrhli ruský pohádky (užasná glosa od puffina, dík), ochudili jste se o nádherné příběhy, v nichž carevice jsou spanilé, hlupáci chytří, chytráci hloupí a bohatýr...

Jako fénix z popela

2010-12-29T18:01:00.001+01:00

Dnes jsem virtuálně umřel a znovu se narodil. Jako fénix z popela - virtuálního.
Když jsem před sedmi lety, inspirován puffinem, začal psát svoje první stránky, měl jsem ideu. I přes některé změny se mi jí dařilo držet a koneckonců, proč se nepochválit, stále daří. Za ultrakonzervativní přístup "stránkotvorby" jsem nakonec rád, prkotiny mi nežerou čas a navíc jeho zub si na nich už víc pochutnat ani nemůže.

Vše se mění, a tak i tesání do kamene se ukázalo jako nepříliš pohodlný způsob komunikace se světem. Sociálním sítím, jakkoliv je jejich myšlenka skvělá, jsem se dlouho bránil a - neubránil -, alespoň do času. Nějak mě poslední dobou začalo všechno vadit. Ignorovat lidi, kteří si vás přidají do přátel, přestože s vámi jinak neprohodí ani dvě slova. Desítky aplikací snažících se vycucat data z profilu, nesmyslné "mámrádskupiny", prostě všechno.
Dnes jsem na Facebooku virtuálně umřel a narodil se tady. Abych mohl psát, ne cvrlikat jako ptáčci u krmítka, ignorovat virtuální ne-přátele. Snad se mi to podaří. Držte mi palce, nebo co máte.